Klášterní zahrady středověku

Klášterní zahrady jsou velmi zajímavým a u nás dnes již vzácným dokladem historického vývoje zahradní architektury – po komunistickém vyplenění klášterů v padesátých letech 20. století řada z nich zanikla. Středověký pojem hortus conclusus označoval uzavřenou zahradu, která byla metaforou ráje – byla proto oddělena od okolního hříšného světa zdí, budovou kláštera nebo hradbami. V jejím středu se často nacházel vodní prvek, nejčastěji fontána, tady se také křížily cesty. Součástí klášterní zahrady byla obvykle zahrada lékařská (hortus medicus), mniši ale pěstovali i rostliny užitkové (zeleninu, ovoce) a dokonce i okrasné. Klášterní zahrada plnila samozřejmě také funkci kontemplační, sloužila mnichům k modlitbě a rozjímání.

Dobová společenská role klášterních zahrad musela být značná. Klášterní vzdělanost umožňovala mnichům pěstovat celou řadu rostlin, především však klášterní knihovny schraňovaly listiny a knihy o léčivých účincích rostlin. Kláštery tedy mnohdy zajišťovaly lékařskou péči lidem v okolí. Autory spisů o léčivých rostlinách byli nezřídka sami řeholníci, vždyť kdo by z našich současníků neznal alespoň abatyši kláštera v Ruppertsbergu Hildegardu von Bingen (1098–1179).