Archiv štítku: středověk

Historie zahrad v Evropě

Středověké zahrady byly odrazem názorových proudů své doby, jejich základem bylo křesťanství. Dochází k výrazné změně jak životního stylu, tak chápání estetiky. Příroda a realita jako základ inspirace řeckého umění je nahrazena potřebou dokazování existence duchovní reality. V zahradách se ztrácí architektonická kompozice, základem pro uspořádání zahrad je čistě hospodářské využití bez výraznějšího výtvarného záměru. Středověké zahrady na sever od Pyrenejí, Alp a Balkánu se rozvíjely převážně u venkovských stavení a na prostorově omezených plochách měšťanské zástavby. Převažovalo hospodářské využití zahrad, což bylo do jisté míry středověkým purismem, který považuje za hříšné vše, co bylo pouze pro potěšení. Pěstovány byly ovocné stromy, zelenina, léčivé, aromatické a symbolické rostliny (vyjádření božské lásky, nevinnosti panny Marie atd. – lilie, růže, konvalinky aj.), objevují se rostliny k oddechu – ve své době oblíbené drnové lavičky. Zahrady byly doplněny altánkem, bazénkem atd. Větší plochy užitkových zahrad byly umisťovány převážně na vnější stranu hradebního opevnění. Omezeně lze nalézt zahradní prvky na středověkých hradech. Zpravidla náhodně nezastavěné, menší plochy mezi budovami a hradbami. Plochy byly prostými pěstitelskými záhony, omezené prostory neposkytovaly možnost rozvinutí výtvarného vztahu mezi zahradou a budovami.

Vliv církve byl nejvíce patrný v rozvoji klášterních zahrad. Zahradní práce a pěstování léčivých rostlin bylo významnou náplní některých řádů. Klášterní zahrady byly členěny do několika funkčních celků, vznikají tak postupně větší zahradní soubory. Nejzdobnější částí s okrasnými rostlinami byl zpravidla “rajský dvůr” přiléhající ke kostelu a vymezený ze čtyř stran křížovou chodbou. Zahrada byla rozdělena křížem na čtyři čtvercové plochy a její střed tvořila téměř vždy studna nebo kašna. Samostatnou zahradou pak byla často zahrada léčivých rostlin, zelinářská zahrada, ovocný sad někdy i vinice či chmelnice. Klášterní zahrady tak byly do jisté míry jediným pokračováním římské tradice zahradní kultury.
Významným přelomem v rozvoji evropského zahradního umění je období renesance. Myšlení scholastického středověku je pomalu vytlačováno humanistickou kulturou a filosofií, vědou. Křesťanské motivy přestávají být jedinou náplní umění. Rozvoj renesančního stylu byl zásadně ovlivněn italským renesančním stylem navazujícím na antické myšlenkové proudy a racionální přístupy k životu a umění. Místo těžko dostupných hradů se staví zámky s vhodnými prostorami pro zakládání zahrad a parků, zvětšují se plochy měšťanských zahrad.

Zahrada se stává prostorem pro reprezentaci, místem pro přijímání hostů i prostředím pro odpočinek a zábavu. Krása se neomezuje na detaily jednotlivých rostlin či staveb, pozornost se zaměřuje na celkové výtvarné pojetí zahrady. Velký důraz je kladen na výtvarnou návaznost budovy a okolní zahradní úpravy. Renesanční zahrady byly typické svým pravidelným geometrickým, často až jednotvárným členěním a sestavou čtverců a obdélníků. Uplatňují se pravidelné travnaté plochy, záhony s ornamenty z kamenné drtě, stříhané plůtky či labyrinty. Křížení cest je zvýrazněno drobnými stavbami, sochami nebo tvarovanými dřevinami. (zámek Bučovice, Telč aj.)

U nás se tyto změny prolínají se společensko hospodářskou situací doby pobělohorské. Dochází ke značnému rozvoji výstavby nových sídel, panství a rezidencí. Nový styl slouží patřičné reprezentaci, zdůrazňuje stavovské sebevědomí, bohatství a moc. Ve výtvarném pojetí se prohlubuje aspekt osovosti, známé již v renesanci, ve vztahu zahrady k okolní krajině. Hlavní osa parkové výsadby tak plynule pokračuje do dálky a navazuje na přiléhající krajinu. Souběžně tak dochází k hlubšímu chápání celkové kompozice úpravy k vyššímu celku – krajině. Hlavní osa obvykle prochází zámeckou budovou a je zvýrazněna do dálky vyváženým rozložením hmoty zeleně po jejích stranách. Vznikají tak zajímavé průhledy do krajiny, na vodní plochy či architektonické doplňky. Výrazně se tak umocňuje estetický dojem a propojení zahradní tvorby s okolní krajinou. Baroko představuje nejvýznamnější tvůrčí období ve vývoji zahradní architektury v Evropě. Výrazně se odrazilo i v našich zemích, vzniká řada parků a zahrad, které se pro nás staly jistým vzorem pro estetiku a měly významný vliv pro formování obecného vkusu nejširších vrstev obyvatel.

Klášterní zahrady středověku

Klášterní zahrady jsou velmi zajímavým a u nás dnes již vzácným dokladem historického vývoje zahradní architektury – po komunistickém vyplenění klášterů v padesátých letech 20. století řada z nich zanikla. Středověký pojem hortus conclusus označoval uzavřenou zahradu, která byla metaforou ráje – byla proto oddělena od okolního hříšného světa zdí, budovou kláštera nebo hradbami. V jejím středu se často nacházel vodní prvek, nejčastěji fontána, tady se také křížily cesty. Součástí klášterní zahrady byla obvykle zahrada lékařská (hortus medicus), mniši ale pěstovali i rostliny užitkové (zeleninu, ovoce) a dokonce i okrasné. Klášterní zahrada plnila samozřejmě také funkci kontemplační, sloužila mnichům k modlitbě a rozjímání.

Dobová společenská role klášterních zahrad musela být značná. Klášterní vzdělanost umožňovala mnichům pěstovat celou řadu rostlin, především však klášterní knihovny schraňovaly listiny a knihy o léčivých účincích rostlin. Kláštery tedy mnohdy zajišťovaly lékařskou péči lidem v okolí. Autory spisů o léčivých rostlinách byli nezřídka sami řeholníci, vždyť kdo by z našich současníků neznal alespoň abatyši kláštera v Ruppertsbergu Hildegardu von Bingen (1098–1179).