Archiv rubriky: Typy zahrad

klášterní zahrada léčivých rostlin podle Walahfrida Strabo

Zahrady byly nedílnou součástí klášterních areálů. Zahrady v nich plnily nejen užitkovou funkci (pěstovala se v nich zelenina, koření, ovoce a léčivé byliny), ale byly také místem symbolickým, odkazujícím k Bohu a víře v něj. Středověké zahrady léčivých rostlin měly jednoduché, pravoúhlé členění. Rostliny byly sázeny do čtvercových nebo obdélníkových záhonů. Často byly záhony vyvýšené a obehnané obrubou z vrbového nebo lískového proutí. Většinu sortimentu tvořily druhy u nás nepůvodní, které se k nám dostaly z oblasti Středomoří přes západní Evropu díky zakládání nových klášterních fundací ve střední Evropě. Domácí druhy léčivých rostlin se v klášterech pěstovaly druhotně a v menší míře. Součástí zahrad léčivých rostlin byly také okrasné druhy, které vedle fytoterapeutických vlastností měly nezpochybnitelný symbolický význam. Byla to např. lilie, růže nebo kosatec.

Přesto, že klášterní zahrady sehrály významnou roli v šíření znalostí o užívání, pěstování i zavádění nových druhů léčivek do širšího povědomí, příliš mnoho o jejich podobě nevíme. Jedním z mála historických pramenů, který nám pomůže nahlédnout do doby před více než tisícem let a díky kterému naše představy o raně středověkých klášterních zahradách nabudou konkrétnějších obrysů, je spis Walahfrida Straba De cultura hortorum, O zahradnictví.  Walahfrid Strabo (808 – 849) byl benediktinský mnich, který ve svém díle prokázal nejen básnický talent, teologické znalosti, ale také cit pro rostliny a vlastní zahradnické zkušenosti. Žil v klášteře Fulda a později se stal opatem kláštera Riechenau na Bodamském jezeře (dnešní Německo), kde měl pravděpodobně k dispozici klášterní zahradu. Tam mohl rostliny nejen pozorovat, ale i vlastnoručně pěstovat.

Spis W. Straba De cultura hortorum nám posloužil jako inspirace k založení klášterní zahrady v expozici léčivých rostlin. Jsou zde vysázeny některé druhy uvedené v třiadvaceti samostatných kapitolách spisu.  Je to: šalvěj lékařská, routa vonná, pelyněk brotan, tykev, meloun, pelyněk pravý, jablečník obecný, fenykl obecný, kosatec německý, libeček, kerblík, lilie, mák, šalvěj muškátová, máta, polej, celer, bukvice lékařská, řepík lékařský, šanta kočičí, ředkev, růže a ambrósie. Posledně jmenovaná rostlina je jedinou rostlinou, která nebyla jednoznačně identifikována. V úvahu připadají merlík všedobr, vratič, nebo pelyněk černobýl. Z tohoto sortimentu jsou v expozici vysázeny některé trvalky a každoročně obměňovány jednoleté druhy.

Klášterní zahrady středověku

Klášterní zahrady jsou velmi zajímavým a u nás dnes již vzácným dokladem historického vývoje zahradní architektury – po komunistickém vyplenění klášterů v padesátých letech 20. století řada z nich zanikla. Středověký pojem hortus conclusus označoval uzavřenou zahradu, která byla metaforou ráje – byla proto oddělena od okolního hříšného světa zdí, budovou kláštera nebo hradbami. V jejím středu se často nacházel vodní prvek, nejčastěji fontána, tady se také křížily cesty. Součástí klášterní zahrady byla obvykle zahrada lékařská (hortus medicus), mniši ale pěstovali i rostliny užitkové (zeleninu, ovoce) a dokonce i okrasné. Klášterní zahrada plnila samozřejmě také funkci kontemplační, sloužila mnichům k modlitbě a rozjímání.

Dobová společenská role klášterních zahrad musela být značná. Klášterní vzdělanost umožňovala mnichům pěstovat celou řadu rostlin, především však klášterní knihovny schraňovaly listiny a knihy o léčivých účincích rostlin. Kláštery tedy mnohdy zajišťovaly lékařskou péči lidem v okolí. Autory spisů o léčivých rostlinách byli nezřídka sami řeholníci, vždyť kdo by z našich současníků neznal alespoň abatyši kláštera v Ruppertsbergu Hildegardu von Bingen (1098–1179).

 

Klášterní zahrady

Zahrada je inspirována středověkými klášterními zahradami, které měly ryze praktický význam a sloužily k hospodářským účelům příslušného kláštera. Pro tyto zahrady je typická pravidelnost a maximální funkčnost jednotlivých částí. Zahrady měly také určitý duchovní rozměr, neboť byly pro mnichy místem meditace a rozjímání. Kláštery byly v dobách středověku nazývány “opatrovníky lékařských znalostí”. S největší pravděpodobností si toto označení zasloužily právě díky pěstovaným léčivým rostlinám v přilehlých klášterních zahradách. Většinou se jednalo o základní druhy bylin. Záhony s bylinami bývaly často lemovány zimostrázem obecným (Buxus sempervirens L.), nejen díky jeho stále zelenému habitu, ale i jeho pružnosti, pomalému růstu a schopnosti dokonale zdůraznit hranice jednotlivých záhonů. Tento poznatek jsme využili při zakládání uzlové zahrady v přední části pozemku. Rostlinnou kostru záhonů zde tvoří právě zimostráz obecný. Vnitřní plochy jsou osázeny bylinami, jež se pravidelně splétají a vytvářejí ornamenty různých tvarů. Pro královské a měšťanské zahrady tohoto období jsou typické pergoly, květinová zákoutí, lavičky a sedátka porostlá aromatickými bylinami. Klasickou rostlinou vysazovanou do těchto “travnatých”(bylinných) laviček byl vytrvalý heřmánek římský (Anthemis nobilis L.), který výborně odolává sešlapávání. Na naší stejně funkční lavičce je použita poléhavá mateřídouška kmínová (Thymus herba-barona Lois.).

Kromě bylin byly v zahradách pěstovány i okrasné květiny a užitkové rostliny, které byly vysázeny na bočních záhonech podél celé zahrady. Za zmínku stojí byliny využívané k barvení látek, jako např. světlice barvířská (Carthamus tinctorius L.), rezeda žlutá (Reseda lutea L.), dále byliny sloužící k výrobě likérů, například routa vinná (Ruta graveolens L.) či ločidlo obecné (Ferula communis L.). Především v době květu jsou nepřehlédnutelné vyvýšené levandulové záhony. V takzvaných “bedněných záhonech” ve střední části zahrady jsou vysázeny tradiční druhy bylin jako je meduňka lékařská (Melissa officinalis L.), máta peprná (Mentha PiperitaL.), šalvěj lékařská (Salvia officinalis L.), bazalka pravá (Ocimum basilicum L.) a mnoho dalších. Uprostřed naší klášterní zahrady jsou vysázeny “lipové stěny” (Tilia sp.). Mezi těmito dvěma stěnami stromů byla v minulosti ve šlechtických zahradách ponechána část travnaté plochy, která byla využívána k odpočinku i hrám. V naší zahradě se tato část zahrady stala oblíbeným místem ke svatebním obřadům.