Archiv rubriky: Klášterní zahrady

Bylinky z farmy Mlýnec

Máta při jarní výsadbě půdu na podzim vyhnojenou chlévskou mrvou
Rozamrýn, levandule dobromysl,saturejka –Bylinkám původem ze Středomoří se daří v půdách propustných, nezamokřených, s vyšším obsahem vápníku.
Většina našich bylinek (máta, meduňka, pažitka) je vděčná za za dobrou zahradní zeminu, přiměřeně vlhkou, s možností závlahy v suchém období.

Založení a ošetřování: téměř všechny rostliny jsou vděčné za slunnou, teplou polohu, půdu zásobenou humusem a živinami. Také zde platí zákon o zachování hmoty a energie – čím více hmoty v podobě natí, plodů apod. rostlinám odebíráme, tím lepší výživu jim pak musíme poskytnout.

Bylinky v zimě: choulostivé rostliny (šalvěj, tymián, levandule) zakrýváme na zimu chvojí. Zde nalezneme čerstvé výhonky i v zimě. Takto si můžeme zajistit sklizeň dalších natí ( kadeřavá petržel, dobromysl, yzop, saturejka horská).
Řadu bylinek lze pěstovat v zimě za oknem, nemají však tak intenzivní aroma jako v létě. Jednoleté bylinky (bazalka, brutnák, kerblík, kopr) můžeme vysít v srpnu do truhlíčků. Rychle rostoucí řeřicha se spokojí s vrstvičkou vaty na mělké mističce s vodou. V květináči můžeme přirychlit pažitku, česnek medvědí, cibuli sibiřskou, malé bulvičky celeru. Petrželka lépe vyroste z kořenů, které jsou příliš malé pro kuchyňské zpracování.
Vytrvalé byliny (máta, meduňka, šalvěj, tymián, rozmarýn) lze uchovat za oknem, pokud jim dopřejeme dostatek světla, přiměřenou zálivku a teploty kolem 15 st. Na jaře je pak můžeme zase vrátit zpět do půdy, nejlépe za deštivého počasí, aby si zvykly na sluneční záření.
Kořeny pampelišek lze na podzim vyrýt, založit do vlhkého písku a uložit v temnu. Vybělené lístky s poupaty se chutí vyrovnají čekankovým pukům. Ponecháme-li v rohu zahrádky trs kopřiv, několik sedmikrásek, fialek a pampelišek, o čerstvý předjarní salát je postaráno.
novozélandský špenátČTYŘBOČ ROZLOŽENÁ, botanicky Tetragonia tetragonoides, je známější pod názvem NOVOZÉLANDSKÝ ŠPENÁT. Jeho vlastí je pobřeží Austrálie a Nového Zélandu. Třebaže je to opravdu teplomilná rostlina, lze i v našich drsných podmínkách získat slušnou úrodu. Veliká současná poptávka po špenátových bylinách nás nutí zkoumat a kombinovat rostliny hlavně pro nepříjemný fakt, že klasický špenát neposkytuje během léta listy, protože kvete, tvoří semena a pak odumírá. Až koncem července jej lze znovu vysít k podzimní sklizni. Novozélandským špenátem lze tuto mezeru vyplnit. Mohutná rostlina s plazivými výhony potřebuje k dobrému růstu teplo, úrodnou půdu dobře zásobenou živinami a dostatek vláhy. V chudé a suché půdě listy žloutnou a hořknou. Je výhodné předpěstovat sazenice, protože zpočátku je růst pomalý. Do volné půdy může, když mine hrozba jarních mrazíků. Po seříznutí vrcholu rostlina rychle větví a v příznivých podmínkách poskytuje množství tmavě zelených, křehkých, dužnatých listů. V paždí každého se tvoří nenápadné kvítky a nakonec velká čtyřboká semena. Druhým rokem dobře, ale dosti pozdě klíčí, proto je výhodné předpěstování. Sklizené listy lze použít jako salát i špenát, hodí se i k zmrazování
KOPŘIVA DVOUDOMÁ, botanicky Urtica dioica. Lze konstatovat, že jarní mladé výhonky doznávají stále větší obliby, zvláště před Velikonočními svátky. Městská hospodyně nemívá za humny čisté, pejsky nepočůrané kopřivy. Poptávka v tržnici většinou převyšuje moje možnosti. Sklizeň nejde nejrychleji, vrchovatý dvanáctilitrový kbelík obsahuje zhruba kilo výhonků. Omelety, bramboráky, nádivky, zvláště ta pravá velikonoční by na jaře nebyly to pravé kopřivové bez kopřiv. Trochu odrostlé poskytnou surovinu na nejhodnotnější špenát. Čajová směs pomůže při známé únavě hlavně schopností čistit organismus od nahromaděných toxinů. Zde však nutno podotknout, že se nic nesmí přehánět a právě kopřivovou kůru nutno přerušit nejpozději po čtrnácti dnech. Při dlouhodobém, nerozumném užívání hrozí odvápňování kostí, mohly by se i probudit buňky zhoubného bujení. Jarní příroda ale nabízí tolik možností zdravého mlsání, že se v nich pár bramboráků ztratí.
kozlíček polníKOZLÍČEK POLNÍČEK, nenáročná rostlinka s typickou vůní a oříškovou chutí. Polníček, je vděčný za lehčí, mírně vlhkou půdu ve staré síle – hnojení čerstvou mrvou se mu moc nelíbí. Dobře roste i v polostínu. Sklizeň se dá rozložit, když máme trochu polníčku v pařeništi, trochu zakryjeme textilií a zbytek roste ve volné půdě. Na teplo reaguje bylinka rychlým růstem, koncem května vykvétá bledě modrými kvítky. Sama se vysévá poměrně velikými semeny. Mladé rostlinky se pak objevují koncem srpna. Nové lístky poskytne v říjnu a listopadu a bezpečně přezimuje. Slimákům moc nechutná. Nevykvetlé výhonky poskytují chutný lehký salát s dietetickými účinky.
Koriandr setýKORIANDR SETÝ, pěstovaný ke sklizni čerstvých listů je na jaře a v létě opravdovým pěstitelským oříškem. Velice rychle vykvétá, ztrácí tím vůni a znalci jej odmítají. Teprve podzimní výsev, kdy rostlina pociťuje úbytek slunečního svitu a blížící se zima způsobí, že vyrůstá množství křehkých listů jako peřinka před mrazy. Bylinka už vůbec nechce kvést, to až na jaře. Porost lze zakrýt a při oblevě sklízet celou zimu. A pak znovu a znovu vysévat. Koriandr se též nazývá čínská petržel a čínská, vietnamská, indická, ruská a ukrajinská komunita jej jako naši naťovou petrželku opravdu používá. V orientální kuchyni jsou semena a listy nedílnou součástí karí směsí k ochucení pokrmů z rýže, masa, zeleniny a luštěnin. Bylinka ulehčuje trávení, čistí krev a příznivě působí na sliznice v trávicím systému
batolka prorostláBATOLKA PROROSTLÁ, u nás téměř neznámá bylinka se někdy nazývá jako zimní portulák nebo hornický salát. Pochází ze Severní Ameriky a je zcela mrazuvzdorná a nenáročná. Ve své domovině tvoří spodní patro řídkých listnatých lesů a z toho lze odvodit požadavky na stanoviště. Nejlépe roste v mírném polostínu a lehčí vlahé půdě. Pod ochranou pařeniště lze lístky sklízet celou zimu ale rychle roste na jaře. Jsou jemné chuti připomínající ledový salát nebo špenát. Koncem května vykvétají v mističkovitých listech drobné bílé kvítky, které jakoby lístky prorůstají, odtud neobvyklý název. Lze je také použít k jídlu nebo zdobení pokrmů. Batolka se sama přesévá a semenáčky se objevují během září a října.
Rukola ostráKŘEZ ÚZKOLISTÝ, botanicky Diplotaxis tenuifolia, je známější mezi zákazníky supermarketů než jednoletá rukola, možná proto, že lístky nejsou tak křehké a náchylné k pomačkání. Když jsme začínali s pěstováním, nikdo netušil, že obchodní název RUKOLA zahrnuje rostliny Roketa a Křez.
Křez úzkolistý je vytrvalá rostlina s mohutnými kořeny a podlouhlými listy podobnými pampelišce. Miluje živnou půdu jako všechny brukvovité rostliny, dostatek vláhy, aby bylo dost jemné nati. Během léta je třeba odstraňovat stonky s poupaty, pokud je nestačíme sníst. Jsou jemné chuti a čerstvě rozkvetlé žluté květy mohou zdobit saláty a chuťovky. Po odkvětu se objeví šešule, obsahují semena drobnější než mák a ochotně klíčí. Ostrá Dijonská hořčice se vyrábí právě z nich. Přes výraznou chuť je bylina oblíbenější, pro přehlednost jsme ji nazvali RUKOLOU OSTROU.
květy tykvíKvěty tykví, cuket a patizonů jsou podávány jako příloha či hlavní jídlo ve Středomoří a Mexiku. Plněné nádivkou nebo masovou směsí a smažené, jako zpestření studené kuchyně s humří, šunkovou, křenovou, sýrovou a podobnou náplní bývají pozoruhodnou součástí švédských stolů. U samčích květů je třeba vždy odstranit hořký zelený kalich a s vonným květem zacházet velice opatrně, je neobyčejně křehký.
lichořeřišniceSemínka lichořeřišnice dovezli Španělé z Peru. Různobarevné květy s ostrou ředkvičkovou chutí jsou nejpopulárnější ze všech jedlých květů. Zahradu v létě přímo rozzáří, na pěstování není vůbec náročná, sama se vysévá, škoda jen, že ji spálí sebemenší mráz. Poupata lze naložit do octa jako kapary. Zeleninovým salátům dají říz i lákavý vzhled, nejvíc sladce pikantního nektaru je v dlouhé ostruze. Tinktura z poupat a semen je považována za přírodní antibiotikum.
česnek medvědíVšechny cibulové a česnekové zeleniny a byliny patří do čeledi liliovitých. Úžasným zástupcem je i česnek medvědí. Typická rostlina lužních lesů se skvěle přizpůsobila tamním životním podmínkám. Velice časně raší, předhoní i pažitku, svůj životní a reprodukční cyklus musí stihnout, dokud stromy nad ní naplno nerozvinou listy. Brzy se objeví bílé pohledné květy, rychle odkvetou a počátkem května začínají listy žloutnout. V červnu už leží pod stromy jen pár zaschlých listů a z puklých semeníků vypadává spousta semen. Na další sklizeň si pak musíme počkat zase až do jara. Upřímně řečeno, je dobré mít ve stinném koutě zahrady trs medvědího česneku, pokud dokážeme včas otrhat poupata. Jsou velice jemné česnekové chuti, a čerstvý chléb s čerstvým domácím sádlem posypaný pokrájenými poupaty prostě nemá chybu. Tento česnek je však rostlina planá a jako planá se chová. Pokud ji na zahradě necháme odkvést, semínka daleko vystřelí a sami je ještě rozneseme na botách a nářadí. Jedna moje dobrá přítelkyně o tom ví své. Jinak je to ale bylinka cenná svou raností, jíst se dají všechny její části, užití je stejné jako u česneku kuchyňského. Má i stejné léčivé vlastnosti , to znamená silné antiseptické účinky, snižuje krevní tlak. Pokud známou sýrovou roládu proložíme česnekovými listy, nakrájené řezy pak doplníme listy salátu a česnekovými květy je dozdobíme,skvělý předkrm je na světě. Musíme se jen připravit na to, že česnekové aroma má sílu vpravdě medvědí.

Historie zahrad v Evropě

Středověké zahrady byly odrazem názorových proudů své doby, jejich základem bylo křesťanství. Dochází k výrazné změně jak životního stylu, tak chápání estetiky. Příroda a realita jako základ inspirace řeckého umění je nahrazena potřebou dokazování existence duchovní reality. V zahradách se ztrácí architektonická kompozice, základem pro uspořádání zahrad je čistě hospodářské využití bez výraznějšího výtvarného záměru. Středověké zahrady na sever od Pyrenejí, Alp a Balkánu se rozvíjely převážně u venkovských stavení a na prostorově omezených plochách měšťanské zástavby. Převažovalo hospodářské využití zahrad, což bylo do jisté míry středověkým purismem, který považuje za hříšné vše, co bylo pouze pro potěšení. Pěstovány byly ovocné stromy, zelenina, léčivé, aromatické a symbolické rostliny (vyjádření božské lásky, nevinnosti panny Marie atd. – lilie, růže, konvalinky aj.), objevují se rostliny k oddechu – ve své době oblíbené drnové lavičky. Zahrady byly doplněny altánkem, bazénkem atd. Větší plochy užitkových zahrad byly umisťovány převážně na vnější stranu hradebního opevnění. Omezeně lze nalézt zahradní prvky na středověkých hradech. Zpravidla náhodně nezastavěné, menší plochy mezi budovami a hradbami. Plochy byly prostými pěstitelskými záhony, omezené prostory neposkytovaly možnost rozvinutí výtvarného vztahu mezi zahradou a budovami.

Vliv církve byl nejvíce patrný v rozvoji klášterních zahrad. Zahradní práce a pěstování léčivých rostlin bylo významnou náplní některých řádů. Klášterní zahrady byly členěny do několika funkčních celků, vznikají tak postupně větší zahradní soubory. Nejzdobnější částí s okrasnými rostlinami byl zpravidla “rajský dvůr” přiléhající ke kostelu a vymezený ze čtyř stran křížovou chodbou. Zahrada byla rozdělena křížem na čtyři čtvercové plochy a její střed tvořila téměř vždy studna nebo kašna. Samostatnou zahradou pak byla často zahrada léčivých rostlin, zelinářská zahrada, ovocný sad někdy i vinice či chmelnice. Klášterní zahrady tak byly do jisté míry jediným pokračováním římské tradice zahradní kultury.
Významným přelomem v rozvoji evropského zahradního umění je období renesance. Myšlení scholastického středověku je pomalu vytlačováno humanistickou kulturou a filosofií, vědou. Křesťanské motivy přestávají být jedinou náplní umění. Rozvoj renesančního stylu byl zásadně ovlivněn italským renesančním stylem navazujícím na antické myšlenkové proudy a racionální přístupy k životu a umění. Místo těžko dostupných hradů se staví zámky s vhodnými prostorami pro zakládání zahrad a parků, zvětšují se plochy měšťanských zahrad.

Zahrada se stává prostorem pro reprezentaci, místem pro přijímání hostů i prostředím pro odpočinek a zábavu. Krása se neomezuje na detaily jednotlivých rostlin či staveb, pozornost se zaměřuje na celkové výtvarné pojetí zahrady. Velký důraz je kladen na výtvarnou návaznost budovy a okolní zahradní úpravy. Renesanční zahrady byly typické svým pravidelným geometrickým, často až jednotvárným členěním a sestavou čtverců a obdélníků. Uplatňují se pravidelné travnaté plochy, záhony s ornamenty z kamenné drtě, stříhané plůtky či labyrinty. Křížení cest je zvýrazněno drobnými stavbami, sochami nebo tvarovanými dřevinami. (zámek Bučovice, Telč aj.)

U nás se tyto změny prolínají se společensko hospodářskou situací doby pobělohorské. Dochází ke značnému rozvoji výstavby nových sídel, panství a rezidencí. Nový styl slouží patřičné reprezentaci, zdůrazňuje stavovské sebevědomí, bohatství a moc. Ve výtvarném pojetí se prohlubuje aspekt osovosti, známé již v renesanci, ve vztahu zahrady k okolní krajině. Hlavní osa parkové výsadby tak plynule pokračuje do dálky a navazuje na přiléhající krajinu. Souběžně tak dochází k hlubšímu chápání celkové kompozice úpravy k vyššímu celku – krajině. Hlavní osa obvykle prochází zámeckou budovou a je zvýrazněna do dálky vyváženým rozložením hmoty zeleně po jejích stranách. Vznikají tak zajímavé průhledy do krajiny, na vodní plochy či architektonické doplňky. Výrazně se tak umocňuje estetický dojem a propojení zahradní tvorby s okolní krajinou. Baroko představuje nejvýznamnější tvůrčí období ve vývoji zahradní architektury v Evropě. Výrazně se odrazilo i v našich zemích, vzniká řada parků a zahrad, které se pro nás staly jistým vzorem pro estetiku a měly významný vliv pro formování obecného vkusu nejširších vrstev obyvatel.

klášterní zahrada léčivých rostlin podle Walahfrida Strabo

Zahrady byly nedílnou součástí klášterních areálů. Zahrady v nich plnily nejen užitkovou funkci (pěstovala se v nich zelenina, koření, ovoce a léčivé byliny), ale byly také místem symbolickým, odkazujícím k Bohu a víře v něj. Středověké zahrady léčivých rostlin měly jednoduché, pravoúhlé členění. Rostliny byly sázeny do čtvercových nebo obdélníkových záhonů. Často byly záhony vyvýšené a obehnané obrubou z vrbového nebo lískového proutí. Většinu sortimentu tvořily druhy u nás nepůvodní, které se k nám dostaly z oblasti Středomoří přes západní Evropu díky zakládání nových klášterních fundací ve střední Evropě. Domácí druhy léčivých rostlin se v klášterech pěstovaly druhotně a v menší míře. Součástí zahrad léčivých rostlin byly také okrasné druhy, které vedle fytoterapeutických vlastností měly nezpochybnitelný symbolický význam. Byla to např. lilie, růže nebo kosatec.

Přesto, že klášterní zahrady sehrály významnou roli v šíření znalostí o užívání, pěstování i zavádění nových druhů léčivek do širšího povědomí, příliš mnoho o jejich podobě nevíme. Jedním z mála historických pramenů, který nám pomůže nahlédnout do doby před více než tisícem let a díky kterému naše představy o raně středověkých klášterních zahradách nabudou konkrétnějších obrysů, je spis Walahfrida Straba De cultura hortorum, O zahradnictví.  Walahfrid Strabo (808 – 849) byl benediktinský mnich, který ve svém díle prokázal nejen básnický talent, teologické znalosti, ale také cit pro rostliny a vlastní zahradnické zkušenosti. Žil v klášteře Fulda a později se stal opatem kláštera Riechenau na Bodamském jezeře (dnešní Německo), kde měl pravděpodobně k dispozici klášterní zahradu. Tam mohl rostliny nejen pozorovat, ale i vlastnoručně pěstovat.

Spis W. Straba De cultura hortorum nám posloužil jako inspirace k založení klášterní zahrady v expozici léčivých rostlin. Jsou zde vysázeny některé druhy uvedené v třiadvaceti samostatných kapitolách spisu.  Je to: šalvěj lékařská, routa vonná, pelyněk brotan, tykev, meloun, pelyněk pravý, jablečník obecný, fenykl obecný, kosatec německý, libeček, kerblík, lilie, mák, šalvěj muškátová, máta, polej, celer, bukvice lékařská, řepík lékařský, šanta kočičí, ředkev, růže a ambrósie. Posledně jmenovaná rostlina je jedinou rostlinou, která nebyla jednoznačně identifikována. V úvahu připadají merlík všedobr, vratič, nebo pelyněk černobýl. Z tohoto sortimentu jsou v expozici vysázeny některé trvalky a každoročně obměňovány jednoleté druhy.

Klášterní zahrady středověku

Klášterní zahrady jsou velmi zajímavým a u nás dnes již vzácným dokladem historického vývoje zahradní architektury – po komunistickém vyplenění klášterů v padesátých letech 20. století řada z nich zanikla. Středověký pojem hortus conclusus označoval uzavřenou zahradu, která byla metaforou ráje – byla proto oddělena od okolního hříšného světa zdí, budovou kláštera nebo hradbami. V jejím středu se často nacházel vodní prvek, nejčastěji fontána, tady se také křížily cesty. Součástí klášterní zahrady byla obvykle zahrada lékařská (hortus medicus), mniši ale pěstovali i rostliny užitkové (zeleninu, ovoce) a dokonce i okrasné. Klášterní zahrada plnila samozřejmě také funkci kontemplační, sloužila mnichům k modlitbě a rozjímání.

Dobová společenská role klášterních zahrad musela být značná. Klášterní vzdělanost umožňovala mnichům pěstovat celou řadu rostlin, především však klášterní knihovny schraňovaly listiny a knihy o léčivých účincích rostlin. Kláštery tedy mnohdy zajišťovaly lékařskou péči lidem v okolí. Autory spisů o léčivých rostlinách byli nezřídka sami řeholníci, vždyť kdo by z našich současníků neznal alespoň abatyši kláštera v Ruppertsbergu Hildegardu von Bingen (1098–1179).